Poslední hodiny galaktiky jsme v
Ostrém věnovali dokončení školní knihovny. Bylo třeba rozdělit
knížky podle žánrů, oštítkovat je, polepit hřbety. Zcela
automaticky jsem vytvořil i kupku dívčích románů v čele se
Stanislavem Rudolfem a Helenou Šmahelovou a přirozeně tam šoupnul
i romány o koních a teenagerskou novelu Ségra, prober se s
podtitulem Klukům vstup zakázán. Kategorie byla pracovně
charakterizována štítkem Ženy sobě. Moje feministické tetelení
bylo ovšem rychle nabouráno přítomnými dívkami.
„No
to nemyslíš vážně, Filipe,“ tázavě zvedla Bibi obočí v
domnění, že jde z mé strany o trolling. „Tyhlety braky mám
jako číst? Knihy o dívčích trápeních a příhody koníků?“
Spustila
se zajímavá debata, při níž jsem si uvědomil, že by bylo fér
udělat i kolonku Muži sobě, kam bychom zařadili případné
tituly o počítačových hrách, autech a prdění.
„Víš,
co by v takové kolonce bylo, Filipe?“ dává mi Bibi další
nálož.
„Nahotiny?
Komiksy? Batman?“
„Byla
by prázdná. Chlapi přece nečtou.“
Došlo
mi to. Myslet si, že ženy budou nadšené ze Stanislava Rudolfa je
stejný stereotyp jako myslet si, že muži apriorně nebudou nic
číst.
Díky,
Bibi a Stelo. Dáme to pryč, je to kravina.
Učme se od dětí, stejně jako se děti učí od nás!
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat