Z deníčku začínajícího průvodce: Šikulaaaa!

A dneska znovu o dětech, to je prostě nevyčerpatelný zdroj inspirace. Na jedné z lekcí Respektovat a být respektován jsme měli za úkol zhodnotit obrázek, který nám dítě přinese ze školky. Klasika, každý, kdo má děti, se s tím setkal. A ruku na srdce, většina z nás reaguje podobně:

„Jo, jo… dobrý!"

„Hmm. Šikula.“

„Výborně! Kde mám kafe?“

Moc jsem nechápal, proč by mělo být pochvalné „ó, šikula“ nějak dehonestující. Ale pak mi došlo, že dítě není hloupé a jakmile se omezíme na stále se opakující fráze, dítě pochopí, že jsme se na jeho obrázek ve skutečnosti vůbec nepodívali, nezamysleli se nad ním, nedali žádnou zpětnou vazbu… a v konečném důsledku nijak nesdíleli jeho radost. Pak je zřejmé, že dítě po dvacáté „dobrý“, padesátém „super“ a stodvacátém „šikula“ s obrázkem již nepřijde.

Druhý den, po příchodu z práce, jsem si řekl, že budu ukázkový Pavel Kopřiva. Suverénně jsem si nakráčel mezi abstraktní malůvky povalující se mezi změtí fixů a pastelek a spustil monolog:

„Jejda, to je nádherný obrázek, Julianko! Ta kombinace teplých a studených barev, ty kontrasty! A tady jsi udělala modrou plochu, co to znamená? Máš ze své práce radost, že?“ aktivně jsem se snažil o spoluúčast.

„Tati, to jsi ale maloval ty...“ nechápavě konstatovalo dítě.

Tak příště, no.

Z deníčku začínajícího průvodce: O vrstevnickém vyučování

Moje tříletá Julianka se koupala se svojí BFF Františkou ve vaně. Po čase, kdy už pomalu stydla voda, jsem jim donesl kartáčky s tím, že je již čas na vyčištění zubů, pyžamko, pohádku a uspávání. Ale ouha. Františka si ještě zuby čistit neumí. Co s tím?

„Juli, naučíš ji to?,“ zeptal jsem se dcery a ta se hned pustila do improvizovaného zubočistícího workshopu. Pak následovala zpětná vazba a Františka si na chrupu své kamarádky vyzkoušela právě nabyté dovednosti. Podobným způsobem si vzájemně vyčistily zuby asi šestkrát, než jsem jim kartáčky zabavil.

Jak by osvojení těchto dovedností probíhalo na klasické škole?

„Děvčata, do lavic! Sešity na stůl a pište si!“ hřímá přísná paní učitelka s drdolem.

Ruce šmátrají v hloubi školní aktovky po penálu.

„Při čištění zubů začínáme u vnější… TICHO TAM! U vnější dolní čelisti. Máte? Jdeme dál. Používáme drobné, krouživé pohyby…. Máte? Poté se přesouváme na vnitřní dolní čelist. JULIANO! Co jsem teď říkala?

„Cosi o zubech?“

„Nedáváš pozor! Máš za pět!

Nepřipomíná vám to naši vlastní školní docházku?

Ale zpět k hlavním hrdinkám dnešního deníčku. Aby náš příběh skončil jako správná La Fontainova bajka s poučným happyendem, druhý den se role obrátily. Při řádění na dvoupatrové posteli vyšlo najevo, že Julianka neumí šplhat po žebříku. Františka okamžitě začala navigovat a s mírnou pomocí a povzbuzením byla Julča za chvíli nahoře.

Ať žije vrstevnické vyučování!