A
dneska znovu o dětech, to je prostě nevyčerpatelný zdroj
inspirace. Na jedné z lekcí Respektovat a být respektován jsme
měli za úkol zhodnotit obrázek, který nám dítě přinese ze
školky. Klasika, každý, kdo má děti, se s tím setkal. A ruku na
srdce, většina z nás reaguje podobně:
„Jo,
jo… dobrý!"
„Hmm.
Šikula.“
„Výborně!
Kde mám kafe?“
Moc
jsem nechápal, proč by mělo být pochvalné „ó, šikula“
nějak dehonestující. Ale pak mi došlo, že dítě není hloupé a
jakmile se omezíme na stále se opakující fráze, dítě pochopí,
že jsme se na jeho obrázek ve skutečnosti vůbec nepodívali,
nezamysleli se nad ním, nedali žádnou zpětnou vazbu… a v
konečném důsledku nijak nesdíleli jeho radost. Pak je zřejmé,
že dítě po dvacáté „dobrý“, padesátém „super“ a
stodvacátém „šikula“ s obrázkem již nepřijde.
Druhý
den, po příchodu z práce, jsem si řekl, že budu ukázkový Pavel
Kopřiva. Suverénně jsem si nakráčel mezi abstraktní malůvky
povalující se mezi změtí fixů a pastelek a spustil monolog:
„Jejda,
to je nádherný obrázek, Julianko! Ta kombinace teplých a
studených barev, ty kontrasty! A tady jsi udělala modrou plochu, co
to znamená? Máš ze své práce radost, že?“ aktivně
jsem se snažil o spoluúčast.
„Tati,
to jsi ale maloval ty...“
nechápavě
konstatovalo dítě.
Tak
příště, no.