Z deníčku začínajícího průvodce: Šikulaaaa!

A dneska znovu o dětech, to je prostě nevyčerpatelný zdroj inspirace. Na jedné z lekcí Respektovat a být respektován jsme měli za úkol zhodnotit obrázek, který nám dítě přinese ze školky. Klasika, každý, kdo má děti, se s tím setkal. A ruku na srdce, většina z nás reaguje podobně:

„Jo, jo… dobrý!"

„Hmm. Šikula.“

„Výborně! Kde mám kafe?“

Moc jsem nechápal, proč by mělo být pochvalné „ó, šikula“ nějak dehonestující. Ale pak mi došlo, že dítě není hloupé a jakmile se omezíme na stále se opakující fráze, dítě pochopí, že jsme se na jeho obrázek ve skutečnosti vůbec nepodívali, nezamysleli se nad ním, nedali žádnou zpětnou vazbu… a v konečném důsledku nijak nesdíleli jeho radost. Pak je zřejmé, že dítě po dvacáté „dobrý“, padesátém „super“ a stodvacátém „šikula“ s obrázkem již nepřijde.

Druhý den, po příchodu z práce, jsem si řekl, že budu ukázkový Pavel Kopřiva. Suverénně jsem si nakráčel mezi abstraktní malůvky povalující se mezi změtí fixů a pastelek a spustil monolog:

„Jejda, to je nádherný obrázek, Julianko! Ta kombinace teplých a studených barev, ty kontrasty! A tady jsi udělala modrou plochu, co to znamená? Máš ze své práce radost, že?“ aktivně jsem se snažil o spoluúčast.

„Tati, to jsi ale maloval ty...“ nechápavě konstatovalo dítě.

Tak příště, no.