Z deníčku začínajícího průvodce: Šest tipů na adaptační pobyt

Budete-li někdy figurovat v organizačním týmu adaptačního kurzu Scioškoly, těchto šest tipů vám rozhodně nebude na škodu. Scioškola je totiž oproti klasické základce přece jen trošku jiná a ne všechny dříve zažité postupy mohou fungovat. Na druhou stranu, adapťák na svobodné škole otevírá průvodci dosud netušené obzory. Tak ale popořadě.

Berte rodiče dětí s sebou!

Ano! Máte-li rodiče, kteří mají čas a chuť přiložit ruku k dílu, zapojte je! Není nad to si při škrábání brambor či stříhání úkolů na bojovou hru pokecat o tom, do jaké míry sdílíte s tím či oním rodičem své pedagogické vize. Na třídních schůzkách na to čas ani prostor mít nebudete.

Jestli vás to nebaví, tak tu vůbec nemusíme být!

Tak tuto větu zásadně nevyslovujte. Nezapomínejte, že děti jsou zvyklé na dobrovolnost a ve chvíli, kdy něco podobného vyslovíte, se polovina Smrkáčů a Travňáků odebere uplácat si svou stopadesátou postavičku z plastelíny. Že byla vaše slova myšlena ironicky, je to poslední, co by je napadlo.

U nočních her počítejte se záložním plánem

Myslíte, že už jste poučeni. Vyhlásíte noční hru a počítáte, že se vám do ní přihlásí pět dětí, zbytek zůstane na pokojích a bude mastit Bang nebo Activity. Ale ouha, najednou se vám nasbírá dvacetičlenná skupina a místo kolektivního luštění nočních kvízů máte stometrový pochodový štrúdl, z něhož mají ti na chvostu velký kulový. Čí je to chyba? Vaše, samozřejmě. Máte-li hru určenou pro omezený počet účastníků, vyvěste na nástěnku anotaci a nechte děti, ať si napíšou účast. Je-li dětí hodně, přiberte někoho z rodičů, rozdělte se na dva týmy a zahrajte si hru dvakrát!

Ne, po večerce si opravdu nedáte siestu s knížkou

Zahlédnete-li v doporučeném seznamu věcí do batohu i něco na čtení, nenechte se zmýlit. Platí to pro děti, nikoli pro vás. Třistastránková novinka Aleny Mornštajnové vás bude akorát na cestě tam a zpátky bodat do zad, nepřečtete si z ní ani stránku. Večer totiž - v tom lepším případě - usnete ihned po ulehnutí na palandu.

Děti ocení gastronomický minimalismus

Zcela logicky usuzujete, že když se pěkně po pohlreichovsku rozšoupnete a s rádoby odborným komentářem ukuchtíte pražená klokaní líčka tažená argentinskou slaninou na avokádovém pyré, děti vám uznale složí michelinskou oslavnou ódu. Musíte si ale vzpomenout sami na sebe v jejich věku. Děti jedí to, co znají, takže nejlepší řešení večeře je kečup, špagety a eidam. V opačném případě akorát praštíte rozpočet Scioškoly přes kapsu a budete smutně koukat, jak se vaše gastropýcha odváží v kýblu slepicím.

Borůvkové knedlíky za 7 000 nejsou dobrá investice

Proslulé borůvkové knedlíky na Prašivé zná asi každý. Rozhodnete se udělat dětem radost a objednáte 50 porcí. Na místě však zjistíte, že knedlíky jsou tak obří, že děti do sebe horko těžko nasoukají jeden, a tak nastává dojídačka ze strany průvodců. I přes prosby, ať kuchaři přestanou vařit další kusy, postupně odpadáte a s vyplazeným modrým jazykem vyvalujete svá plné břicho vstříc babímu létu. To, že si zbylých 23 knedlíků berete na večeři, spolehlivě zajistí, že si sladké obědy na následující půlrok dočasně odpustíte.

Z deníčku začínajícího průvodce: Pingpongová pauzička

Každý průvodce i učitel by měl žáky seznámit se školním řádem. Ostatně je to nejen naše zákonná povinnost, ale je to i logické – nelze po někom vyžadovat pravidla, s nimiž nebyl seznámen.

Tak jsem tedy vytisknul všech dvanáct stran, rozstříhal je na jednotlivé články a nechal děti po skupinkách i jednotlivcích, aby si příslušnou část přečetly, udělaly z ní výtah a svými slovy ji prezentovaly ostatním. Aby to bylo zajímavější, pokusili jsme se shrnout naše vystoupení do minuty a půl. Co si budeme povídat, nebylo lehké to v limitu stihnout, ale všem se v podstatě podařilo vyhmátnout to podstatné. Po necelé hodině práce se zvedl Vashek s dotazem, zda si nezahrajeme stolní tenis.

„Cože? Uprostřed hodiny? Ty sis nevšiml, že je výuka?“ řekl by konzervativní pedagog ironicky.

„Pingpong? Vlastně proč ne! Dáme si deset minut oddech, ano?“ řekl jsem já. Po jednotvárném sezení na židlích jsme si skvěle protáhli tělo a po chvíli jsme se opět vrátili k dokončení úkolu a doprezentovali zbývající části školního řádu.

A teď k tomu podstatnému. Neustále se setkávám s argumentem, že v reálném světě prostě zaměstnanec nemůže na pingpong nebo si dáchnout. Musí rubat v kuse osmičku a až pak má padla a jde domů. Ano, u těch méně chytrých zaměstnavatelů to tak jistě chodí. Myslí si, že takto je to efektivní. Ale není. Zaměstnanec sice pracuje kontinuálně, ale nekvalitně. Efektivita klesá. Podobně by dopadlo osvojení školního řádu, kdybych ho půl hodiny předčítal z papíru. Mozek by prostě po chvíli přepnul do mikrospánku.

Chytřejší zaměstnavatelé zjistili, že chtějí-li efektivitu, malé rozptýlení během pracovní doby dokáže pracovní výkon podstatně zvýšit. Korporace jako Google či Yahoo (kde by si nejeden představil nelidské vykořisťování) nechávají své zaměstnance po obědě spát a třeba v pražské JetBrains mají stolní fotbálek. Je jasné, že řada benefitů a lákadel byla zavedena kvůli nedostatku zaměstnanců v době ekonomického růstu, nicméně nyní se tak jako tak ukazuje, že štastný, odpočatý a svobodný člověk pracuje mnohem lépe, než člověk vyčerpaný a zdeptaný. Proč by to ve škole mělo být jinak?

Z deníčku začínajícího průvodce: Katastrofa!

Dokud jsem nezačal blíže spolupracovat se Scioškolou, vůbec jsem netušil, jak polarizující nálady může otázka alternativního školství vyvolávat. Nyní se občas cítím jako návštěvník jiné planety, který musí po přistání čelit přívalu neustále se opakujícím dotazům. A to jsem ještě nevzlétl.

Uvedu příklad – běžná schůzka na úřadě, zcela formální věc. Paní za přepážkou je hovorná a družná a po chvíli ze mne vypáčí, že se od září chystám učit na Scioškole.

„Ježíšmarja!“

Zatvářím se neutrálně, protože v tu chvíli nevím, zda jde o záchvěv obdivu, nebo frustrace.

„Tam jsou ty alternativní metody, viďte? No neteř chodí na osmičku, mají tam tu slavnou Hejného matematiku a můžu říct jediné… to je katastrofa! Katastrofa!“

A to je jen jeden příklad z mnoha. Podobné debaty absolvuji i s některými známými či rodinnými příslušníky.

Jen si hrát, to vaší generaci jde. Ale pořádně makat, to ne, že? Disciplína a řád, to je to, co dnešní mládež potřebuje. V životě člověk nebude dělat jen to, co ho baví. Škola musí naučit, že v realitě se s vámi nikdo párat nebude…

A pak jsem si uvědomil moc zajímavou paralelu. Lidé s tímto pohledem vlastně promítají do školství svůj pohled na společnost – Pochop, lidi si nemůžou vládnout sami, vždyť člověk je hloupý! Potřebujeme vládu silné ruky, nejlépe nějakou osvícenou diktaturu. Dneska má každý plná ústa svobody, ale zodpovědnost, to ne. No jo, za bolševika nebylo všechno v cajku, ale lidi si alespoň tak nevyskakovali, jak dneska...

A přitom je to poměrně prosté. Svět bude takový, jaký si ho uděláme. Pokud se budeme ve školách připravovat na zapšklost, autoritářství, egoismus a neférovost, žádná svoboda ani spravedlnost nám z nebe nespadne. Generace, která přijde po nás, totiž mnohdy ani nebude vědět, že to jde i jinak. Jen si vzpomeňme na naši vlastní školní docházku.

Věřím, že nám paní úřednice dá časem za pravdu. Prošlapáváme cestu, kterou jsme se v Česku ještě nevydali. Občas se kousek vracíme a jdeme jinudy, občas klopýtneme. Nemáme patent na pravdu a nezpochybňujeme to. Ale to nic nemění na faktu, že cíle máme konstantní – svobodná škola plná kreativních, nadšených a sebevědomých dětí. A zatím se nám docela daří.