Z deníčku začínajícího průvodce: O tykání a dětech

Vzájemně si ve škole tykat s rodiči i dětmi považuji za tu nejpřirozenější věc, kterou by demokratická škola měla mít. V rámci komunitního projektu to dokáže prolomit ledy a podtrhnout větší blízkost vztahů, které oproti klasickým školám pěstujeme.

Než jsem však dosáhl tohoto ideálního stavu, měl jsem možnost si v oblasti tykání a vykání projít řadu fungujících i slepých uliček. V době, kdy jsem nastupoval jako čerstvý učitel na střední školu, jsem pociťoval mezi mnou a žáky generační spřízněnost, a jakmile se moje třída dostala do maturitního ročníku, v pololetí jsem v rámci intenzivnějšího předmaturitního družení navrhl tykání. Třída se rozdělila na tři skupiny. Ti liberálnější to uvítali s nadšením, a aby naše nové pravidlo náležitě demonstrovali před těmi méně šťastnými z nižších ročníků, záměrně mě na chodbách zdravili několikrát denně. Ti konzervativní prohlásili, že tykat učitelům je neslušné a nabídku odmítli. A pak byla většina těch, kteří byli novým pravidlem zaskočeni, ale často na něj zapomínali. Takže nejdřív vykali, pak si vzpomněli, že mají vlastně tykat, nicméně z důvodu vyhnutí se trapným situacím nakonec přešli zpět na jistější vykání. Od té doby jsem to už nezkoušel, nehledě na to, že na mnohých dalších školách něco takového zakazoval přímo ředitel školy.

Co se týče tykání s rodiči, všiml jsem si, že na klasických školách se tomu brání spíše učitelé. I když si s nějakým rodičem opravdu padnou do noty, mají obavu, že tykání by mohlo být Pandořinou skříňkou, po níž by přišlo přemlouvání k vylepšení známky na vysvědčení a telefonáty v devět večer.

Inu, někdy si říkám, kolik potenciálních problémů jde na Scioškole zcela mimo nás…