Z deníčku začínajícího průvodce: Autorita bude bita

„A co já s tím?“ podivila se Darča, když jsem se jí zeptal, zda není pět tisíc za autobus na exkurzi hodně. A měla pravdu. Jsme vychováni přenášet odpovědnost na vedení a na řadě pracovišť to jistě takto funguje. Ale proč by to tak mělo být? Rozpočet na exkurze je průvodcům známý a právě průvodci jsou těmi, kdo si musí jednotlivé exkurze rozplánovat, spočítat a případně někde ubrat, aby se jinde mohlo přidat. Pokud by si veškeré finanční záležitosti bralo na svá bedra vedení, skutečná zodpovědnost za mimoškolní akce by se na průvodce nikdy zcela nepřenesla.

A podobně to funguje ve vztahu průvodce-žák. Na začátku roku jsem měl nápad uspořádat na půdě frýdeckomístecké Scioškoly konferenci svobodných škol. Pozvat hosty z řad žáků, klidně i ze zahraničí, každý by si připravil seminář na zajímavé téma. Navrhl jsem to na shromáždění (ostatně všechny zápisy jsou na sdíleném disku, mrkněte!) a velmi rychle se zformoval patnáctičlenný realizační tým.

„No tak si udělejte schůzku a rozdělte si práci. Bude třeba vybrat datum, udělat kalkulaci, oslovit školy, zajistit občerstvení nebo třeba sestavit harmonogram programu,“ předal jsem věc do rukou lidu. Chvíli se ještě o nápadu diskutovalo, ale pak na téma začal postupně sedat prach. Jak jinak. Čeká se, až začnu rozdělovat úkoly.

Jistě, i takto můžeme konferenci udělat. Ale ten pocit, že si jako žák stanovím takto ambiciózní cíl a ono se to nakonec povede, je k nezaplacení. A tento pocit chci žákům dopřát, takže se pokusím do procesu zasahovat co nejméně.

Nezasvěcený pozorovatel, uvyklý na příkazy a pokyny, by možná tuto polemiku považoval za banální. Není to sakra fuk? Není. Uvědomme si, že dnešní hyperinformační, nejistá a chaotická doba úplně nejmíň ze všeho potřebuje lidi žijící podle hesla „já nic, já jen dělal svou práci“. V době globálního propojení a facebookových algoritmů se nám totiž autoritářská výchova může šeredně vymstít.