Z deníčku začínajícího průvodce: Pozor na magic!

Galaktika Journey to the world of the board games ve mně zasela dobrý pocit z plné aplikace autonomního modelu výuky. Žáci se rozdělili na skupinky a každá skupinka bez nějakých výrazných pokynů začala pracovat na své vlastní deskové hře. Já se průběžně zapojoval do činnosti každé z nich, někde jsem pomohl uložit soubor ve správném formátu, támhle jsem zase vytiskl kartičky či nastříhal obrázky. Jenže idyla netrvala věčně.

„Ty hry bychom měli průběžně testovat, co říkáte? Ať můžeme odladit chyby a nedostatky, zjistit, jak jsou hratelné a tak,“ navrhoval jsem v rámci reflexe jedné z hodin.

„To bychom měli,“ souhlasily děti a ihned se pustily do ScioDixitu bez figurek a ScioLine s chybějícími kartičkami. Největším trhákem se ovšem stala hra Magic The Gathering. Žáci této populární karetní hře propadli celou svou duší a z Ostrého se během ledna stala herna plná swampů, vampirů, elfů, goblinů, wizardů, giantů, merfolků, knightů, dragonů či zombies. Původní radost z nové vášně (sám jsem magicu propadl až v roce 2011 na vysoké, o to však intenzivněji) brzy začala kalit pachuť z odbyté práce.

„Ehm, ještě testujete?“ ptal jsem se nejdřív opatrně, hledě na koberec posetý kartami.

„Jojo, testujeme,“ hypnoticky kývali Ostřáci, zatímco ničili kouzla counterspellem.

S blížícím se koncem projektu jsem začal být nervóznější.

„Tak podívejte. Dva balíky ještě nejsou kompletní. U dvou her chybí krabička, válí se to tu jen tak po stole. Co ten Dixit? To budete hrát bez figurek, s kusy papíru? To chcete takto prezentovat rodičům?,“ vracel jsem se ke školometskému peskování a předložil jim to do list.

„Jo, jdeme na to,“ vzaly děti nůžky do rukou, ale myšlenkově byly stále v říši Eldrainského trůnu a rytířské legie Borosu. Jen co jsem se vrátil z hudebny s vytištěnými materiály, už byly zase přilepené u karet.

Zcela neautonomním kopáním do zadků jsme nakonec projekt dotáhli do konce i s reflexí. Nicméně pro začínající průvodce tím vznikla nová a zajímavá výzva, s níž se musela poprat již nejedna Scioškola. Nezasahovat a nechat žáky zažít důsledky toho, když nedotahují věci do konce? Anebo být kromě koordinátora a rádce i dotahovačem, který spouští alarm ve chvíli, kdy někde tlačí bota, ale žáci to necítí? To zjistíme třeba v další galaktice.

Z deníčku začínajícího průvodce: O tykání a dětech

Vzájemně si ve škole tykat s rodiči i dětmi považuji za tu nejpřirozenější věc, kterou by demokratická škola měla mít. V rámci komunitního projektu to dokáže prolomit ledy a podtrhnout větší blízkost vztahů, které oproti klasickým školám pěstujeme.

Než jsem však dosáhl tohoto ideálního stavu, měl jsem možnost si v oblasti tykání a vykání projít řadu fungujících i slepých uliček. V době, kdy jsem nastupoval jako čerstvý učitel na střední školu, jsem pociťoval mezi mnou a žáky generační spřízněnost, a jakmile se moje třída dostala do maturitního ročníku, v pololetí jsem v rámci intenzivnějšího předmaturitního družení navrhl tykání. Třída se rozdělila na tři skupiny. Ti liberálnější to uvítali s nadšením, a aby naše nové pravidlo náležitě demonstrovali před těmi méně šťastnými z nižších ročníků, záměrně mě na chodbách zdravili několikrát denně. Ti konzervativní prohlásili, že tykat učitelům je neslušné a nabídku odmítli. A pak byla většina těch, kteří byli novým pravidlem zaskočeni, ale často na něj zapomínali. Takže nejdřív vykali, pak si vzpomněli, že mají vlastně tykat, nicméně z důvodu vyhnutí se trapným situacím nakonec přešli zpět na jistější vykání. Od té doby jsem to už nezkoušel, nehledě na to, že na mnohých dalších školách něco takového zakazoval přímo ředitel školy.

Co se týče tykání s rodiči, všiml jsem si, že na klasických školách se tomu brání spíše učitelé. I když si s nějakým rodičem opravdu padnou do noty, mají obavu, že tykání by mohlo být Pandořinou skříňkou, po níž by přišlo přemlouvání k vylepšení známky na vysvědčení a telefonáty v devět večer.

Inu, někdy si říkám, kolik potenciálních problémů jde na Scioškole zcela mimo nás…

Setkání inspirativních škol

A je to tady! Setkání inspirativních škol má konečně pevné kontury, takže můžeme vypustit informaci o tom kde, kdy a jak. Dojděte a zúčastněte se zajímavých diskusí a workshopů!

Z deníčku začínajícího průvodce: Grunwald aneb dějepis po dvaceti letech

Podívejte se pozorně na dva obrázky na konci článku. První z nich je fotografickým zachycením frontálního drilování na jedné ostravské střední škole, druhý ilustruje snahu žáka opsat si zápis z tabule, aby pak nabiflovaná data vychrlil při zkoušení. Texty se malinko liší, ale koneckonců můžeme říct, že je to prašť jak uhoď. A nyní ten šokující detail: Zatímco zápis v sešitě pochází z roku 1998, tabuli vyfotila moje kolegyně v roce 2018! Pojďme se tedy podívat, jak jsme se při výuce Polsko-litevského státu za dvacet let posunuli.

Ačkoli jsem si původně při letmém srovnání obou textů myslel, že jde o dvě totožné věci, při bližším zkoumání vyšlo najevo, že učitelky zjevně nejely podle stejné učebnice. Můžeme zajásat; znamená to, že už nepoužíváme Hrocha z devadesátek? Kdepak, střední škola a základka mají prostě jiné knížky.

Pojďme dál. Všimněme si, že zatímco budoucího průvodce v devadesátkách šikanovali množstvím letopočtů, které jsme samozřejmě museli znát u tabule, ostravským středoškolákům stačí jen století, nepočítáme-li Grunwald, Zlatou hordu a Kulikovo pole. A teď si povšimněte, jaký je ten Grunwald oříšek i pro pedagogy. Ostravská učitelka ho napsala s přehláskovaným u (no jasně, zelený les, asi to v té učebnici měli blbě), zatímco před dvaceti lety to byla Bitva u Grunwaldů (něco jako hospodská rvačka v Praze U Fleků). Alespoň že se po dvaceti letech shodneme na tom, že „Grunwald = polsko-litevský stát x Řád německých rytířů – porážka řádu“ (to aby si člověk vytáh´ kalkulačku). A víte, co je zajímavé? Já sice loni učil dějepis 20. století, ale o nějakém Grunwaldu jsem od poslední písemky na gymplu, kdy jsem se to nabifloval, neslyšel. Chápejte, vůbec mi v paměti neuvízlo ani to slovo!

No a nakonec tam plácneme nějaké to jméno, ať to není tak abstraktní. Zatímco na střední škole po dvaceti letech šoupneme k Dmitriji Donskému alespoň stručnou větu, základka se omezí na nezbytný letopočet s ještě stručnější charakteristikou: kníže. Holt, učení není zábava, že.

A takto – jak by řekl Kartous – ženeme děti na parním stroji do virtuální reality. Alespoň ale máme plný kotel uhlí. S Grunwaldem se ve světě nanotechnologií prostě neztratíte!

***

A příště si, milé děti, ukážeme, jak jsem si do sešitu v nudných hodinách literární výchovy v rámci duševní hygieny výtvarně zobrazil Nezvalovy Milence z kiosku, Bohumila Hrabala padajícího z okna či vizi Škvoreckého exilu v Kanadě, kde se samozřejmě nedá dělat nic jiného, než hrát za NHL…

PF 2020

Milí rodiče,

přejeme klidné prožití vánočních svátků a v roce 2020 vše nejlepší!

Vaši průvodci

Z deníčku začínajícího průvodce: Autonomie a respekt v praxi

Teorie je jedna věc, ale sladké plody vašeho pedagogického snažení jsou pak doslova multiplikátorem šťastného pocitu z dobrého průvodcování. Naše děti učíme, že by si své problémy měly vyřešit zejména samy mezi sebou, konzultace s průvodcem by měla následovat až v případě neúspěchu výše zmíněného kroku.

„Zkuste si ten problém vyřešit mezi sebou,“ říkal v jedné situaci Martin dvěma spolužákům ze Smrku, kteří si na chodbě vjeli do vlasů a šli se vzájemně napráskat průvodcům.

„Wtf? Tak to je teda rychle odbyl,“ pomyslel jsem si zprvu, plně ještě neznaje naši filozofii. Ovšem později jsem si všiml, že taková metoda je poměrně efektivní. Co taky čekat ve chvíli, kdy jdu žalovat na spolužáka? Že mu dá průvodce poznámku do žákovské? Nebo snad třídní důtku? A k čemu by mi to bylo dobré?

Jednoho dne ale vypukl spor mezi našimi Travňačkami a studentkami prvního ročníku zdejšího osmiletého gymnázia. Znáte to, omylem do sebe šťouchly při cestě do školy, utrousily pár vulgarismů a za chvíli už do sebe „pipiny ze soukromé školy“ a „krávy z elitního gymplu“ začaly útočit pomocí nálepek a stereotypů. Po chvíli se informace o drobných šarvátkách dostaly i k průvodcům. Pozvali jsme tedy dotyčné na pedagogickou radu, nechali si popsat problém a vyzvali k návrhu řešení. Děvčata se rozhodla společně s třídními učiteli zorganizovat na půdě Scioškoly vzájemnou schůzku. No, proč ne.

Jak to dopadlo? Děvčata se nakonec sešla mezi osmi očima, pedagogům bylo řečeno, že nejsou třeba. Tak jsme si vzájemně udělali miniexkurzi školou a navrhli dílčí spolupráci na konkrétních projektech. Holky si mezitím u čaje a sušenek povídaly a povídaly a úplně zapomněly na to, že by si vlastně měly dát po ústech. Obě strany odešly s příjemnými pocity.

Jak by se taková situace řešila v případě, že byl styčnou osobou učitel? No v prvé řadě by každá ze stran trvala na tom, aby se určil viník. Někdo toho fakáče prostě ukázal první, že jo. V druhé řadě by následoval trest, poškození přeci potřebují zažít pocit zadostiučinění. Důsledek? V lepším případě by válka tiché intenzity pokračovala, v tom horším by na sebe děvčata vzájemně počkala před školou a šarvátky by nabraly vyšší level.

Takhle jsme z konfliktu vytvořili příležitost, díky níž máme potenciální parťáky na školní výlet, exkurzi či projekt. Doporučujeme vyzkoušet!

Recenze: Postav si ateliér, chemickou laboratoř nebo tělocvičnu i TY!

Představte si známou deskovou hru Osadníci z Katanu. Máte? A teď si vemte, že Osadníci se vykašlou na stavění vesnic a městeček a raději si založí školu. Do toho dáte špetku Dominionu, pár lžiček Citadely a máte Sciopoly.

Po otevření krabice se neděste. To množství různobarevných karet a barevných knoflíků neznamená, že hra je složitá. Právě naopak. Pravidla lze pochopit velmi rychle a po sledování pár her vlastně i intuitivně, bez nutnosti podrobně studovat přiložený návod. Máte zkrátka postavit wi-fi, školní autobus, školníka a družinu. To ovšem stojí peníze, které je potřeba si vydělat. A vydělat můžete jen tím, že nakoupíte co nejvíc objektů v podobě školní jídelny, ředitelny, automatu na jídlo a dalších.

Primitivní házení kostkou však nečekejte. Vyhraje ten, kdo zvolí nejlepší taktiku. Nakoupit si levně skříň plnou škrobených nátělníků na tělocvik a rýžovat vždy, když na kostce padne jednička? Obsadit ředitelnu a využívat tahů soupeřů? Anebo co nejrychleji našetřit na autobus a školníka a využívat pak bonusů na úkor ostatních hráčů? To už je na individuálním stylu každého hráče, štěstí, ale i pečlivém studiu taktiky soupeřů.

Sciopoly jsou hrou, která zabaví malé i velké (viz video) a skvělé poslouží jako vánoční dárek. A pozor, hra je opravdu návyková, takže o silvestrovskou zábavu máte postaráno. Kdo koupí do konce prosince za bezkonkurenční cenu 699,90 (splátkový kalendář není problém) dostane samolepku zdarma. A to se vyplatí!