Setkání inspirativních škol

A je to tady! Setkání inspirativních škol má konečně pevné kontury, takže můžeme vypustit informaci o tom kde, kdy a jak. Dojděte a zúčastněte se zajímavých diskusí a workshopů!

Z deníčku začínajícího průvodce: Grunwald aneb dějepis po dvaceti letech

Podívejte se pozorně na dva obrázky na konci článku. První z nich je fotografickým zachycením frontálního drilování na jedné ostravské střední škole, druhý ilustruje snahu žáka opsat si zápis z tabule, aby pak nabiflovaná data vychrlil při zkoušení. Texty se malinko liší, ale koneckonců můžeme říct, že je to prašť jak uhoď. A nyní ten šokující detail: Zatímco zápis v sešitě pochází z roku 1998, tabuli vyfotila moje kolegyně v roce 2018! Pojďme se tedy podívat, jak jsme se při výuce Polsko-litevského státu za dvacet let posunuli.

Ačkoli jsem si původně při letmém srovnání obou textů myslel, že jde o dvě totožné věci, při bližším zkoumání vyšlo najevo, že učitelky zjevně nejely podle stejné učebnice. Můžeme zajásat; znamená to, že už nepoužíváme Hrocha z devadesátek? Kdepak, střední škola a základka mají prostě jiné knížky.

Pojďme dál. Všimněme si, že zatímco budoucího průvodce v devadesátkách šikanovali množstvím letopočtů, které jsme samozřejmě museli znát u tabule, ostravským středoškolákům stačí jen století, nepočítáme-li Grunwald, Zlatou hordu a Kulikovo pole. A teď si povšimněte, jaký je ten Grunwald oříšek i pro pedagogy. Ostravská učitelka ho napsala s přehláskovaným u (no jasně, zelený les, asi to v té učebnici měli blbě), zatímco před dvaceti lety to byla Bitva u Grunwaldů (něco jako hospodská rvačka v Praze U Fleků). Alespoň že se po dvaceti letech shodneme na tom, že „Grunwald = polsko-litevský stát x Řád německých rytířů – porážka řádu“ (to aby si člověk vytáh´ kalkulačku). A víte, co je zajímavé? Já sice loni učil dějepis 20. století, ale o nějakém Grunwaldu jsem od poslední písemky na gymplu, kdy jsem se to nabifloval, neslyšel. Chápejte, vůbec mi v paměti neuvízlo ani to slovo!

No a nakonec tam plácneme nějaké to jméno, ať to není tak abstraktní. Zatímco na střední škole po dvaceti letech šoupneme k Dmitriji Donskému alespoň stručnou větu, základka se omezí na nezbytný letopočet s ještě stručnější charakteristikou: kníže. Holt, učení není zábava, že.

A takto – jak by řekl Kartous – ženeme děti na parním stroji do virtuální reality. Alespoň ale máme plný kotel uhlí. S Grunwaldem se ve světě nanotechnologií prostě neztratíte!

***

A příště si, milé děti, ukážeme, jak jsem si do sešitu v nudných hodinách literární výchovy v rámci duševní hygieny výtvarně zobrazil Nezvalovy Milence z kiosku, Bohumila Hrabala padajícího z okna či vizi Škvoreckého exilu v Kanadě, kde se samozřejmě nedá dělat nic jiného, než hrát za NHL…

PF 2020

Milí rodiče,

přejeme klidné prožití vánočních svátků a v roce 2020 vše nejlepší!

Vaši průvodci

Z deníčku začínajícího průvodce: Autonomie a respekt v praxi

Teorie je jedna věc, ale sladké plody vašeho pedagogického snažení jsou pak doslova multiplikátorem šťastného pocitu z dobrého průvodcování. Naše děti učíme, že by si své problémy měly vyřešit zejména samy mezi sebou, konzultace s průvodcem by měla následovat až v případě neúspěchu výše zmíněného kroku.

„Zkuste si ten problém vyřešit mezi sebou,“ říkal v jedné situaci Martin dvěma spolužákům ze Smrku, kteří si na chodbě vjeli do vlasů a šli se vzájemně napráskat průvodcům.

„Wtf? Tak to je teda rychle odbyl,“ pomyslel jsem si zprvu, plně ještě neznaje naši filozofii. Ovšem později jsem si všiml, že taková metoda je poměrně efektivní. Co taky čekat ve chvíli, kdy jdu žalovat na spolužáka? Že mu dá průvodce poznámku do žákovské? Nebo snad třídní důtku? A k čemu by mi to bylo dobré?

Jednoho dne ale vypukl spor mezi našimi Travňačkami a studentkami prvního ročníku zdejšího osmiletého gymnázia. Znáte to, omylem do sebe šťouchly při cestě do školy, utrousily pár vulgarismů a za chvíli už do sebe „pipiny ze soukromé školy“ a „krávy z elitního gymplu“ začaly útočit pomocí nálepek a stereotypů. Po chvíli se informace o drobných šarvátkách dostaly i k průvodcům. Pozvali jsme tedy dotyčné na pedagogickou radu, nechali si popsat problém a vyzvali k návrhu řešení. Děvčata se rozhodla společně s třídními učiteli zorganizovat na půdě Scioškoly vzájemnou schůzku. No, proč ne.

Jak to dopadlo? Děvčata se nakonec sešla mezi osmi očima, pedagogům bylo řečeno, že nejsou třeba. Tak jsme si vzájemně udělali miniexkurzi školou a navrhli dílčí spolupráci na konkrétních projektech. Holky si mezitím u čaje a sušenek povídaly a povídaly a úplně zapomněly na to, že by si vlastně měly dát po ústech. Obě strany odešly s příjemnými pocity.

Jak by se taková situace řešila v případě, že byl styčnou osobou učitel? No v prvé řadě by každá ze stran trvala na tom, aby se určil viník. Někdo toho fakáče prostě ukázal první, že jo. V druhé řadě by následoval trest, poškození přeci potřebují zažít pocit zadostiučinění. Důsledek? V lepším případě by válka tiché intenzity pokračovala, v tom horším by na sebe děvčata vzájemně počkala před školou a šarvátky by nabraly vyšší level.

Takhle jsme z konfliktu vytvořili příležitost, díky níž máme potenciální parťáky na školní výlet, exkurzi či projekt. Doporučujeme vyzkoušet!

Recenze: Postav si ateliér, chemickou laboratoř nebo tělocvičnu i TY!

Představte si známou deskovou hru Osadníci z Katanu. Máte? A teď si vemte, že Osadníci se vykašlou na stavění vesnic a městeček a raději si založí školu. Do toho dáte špetku Dominionu, pár lžiček Citadely a máte Sciopoly.

Po otevření krabice se neděste. To množství různobarevných karet a barevných knoflíků neznamená, že hra je složitá. Právě naopak. Pravidla lze pochopit velmi rychle a po sledování pár her vlastně i intuitivně, bez nutnosti podrobně studovat přiložený návod. Máte zkrátka postavit wi-fi, školní autobus, školníka a družinu. To ovšem stojí peníze, které je potřeba si vydělat. A vydělat můžete jen tím, že nakoupíte co nejvíc objektů v podobě školní jídelny, ředitelny, automatu na jídlo a dalších.

Primitivní házení kostkou však nečekejte. Vyhraje ten, kdo zvolí nejlepší taktiku. Nakoupit si levně skříň plnou škrobených nátělníků na tělocvik a rýžovat vždy, když na kostce padne jednička? Obsadit ředitelnu a využívat tahů soupeřů? Anebo co nejrychleji našetřit na autobus a školníka a využívat pak bonusů na úkor ostatních hráčů? To už je na individuálním stylu každého hráče, štěstí, ale i pečlivém studiu taktiky soupeřů.

Sciopoly jsou hrou, která zabaví malé i velké (viz video) a skvělé poslouží jako vánoční dárek. A pozor, hra je opravdu návyková, takže o silvestrovskou zábavu máte postaráno. Kdo koupí do konce prosince za bezkonkurenční cenu 699,90 (splátkový kalendář není problém) dostane samolepku zdarma. A to se vyplatí!

Z deníčku začínajícího průvodce: Šikulaaaa!

A dneska znovu o dětech, to je prostě nevyčerpatelný zdroj inspirace. Na jedné z lekcí Respektovat a být respektován jsme měli za úkol zhodnotit obrázek, který nám dítě přinese ze školky. Klasika, každý, kdo má děti, se s tím setkal. A ruku na srdce, většina z nás reaguje podobně:

„Jo, jo… dobrý!"

„Hmm. Šikula.“

„Výborně! Kde mám kafe?“

Moc jsem nechápal, proč by mělo být pochvalné „ó, šikula“ nějak dehonestující. Ale pak mi došlo, že dítě není hloupé a jakmile se omezíme na stále se opakující fráze, dítě pochopí, že jsme se na jeho obrázek ve skutečnosti vůbec nepodívali, nezamysleli se nad ním, nedali žádnou zpětnou vazbu… a v konečném důsledku nijak nesdíleli jeho radost. Pak je zřejmé, že dítě po dvacáté „dobrý“, padesátém „super“ a stodvacátém „šikula“ s obrázkem již nepřijde.

Druhý den, po příchodu z práce, jsem si řekl, že budu ukázkový Pavel Kopřiva. Suverénně jsem si nakráčel mezi abstraktní malůvky povalující se mezi změtí fixů a pastelek a spustil monolog:

„Jejda, to je nádherný obrázek, Julianko! Ta kombinace teplých a studených barev, ty kontrasty! A tady jsi udělala modrou plochu, co to znamená? Máš ze své práce radost, že?“ aktivně jsem se snažil o spoluúčast.

„Tati, to jsi ale maloval ty...“ nechápavě konstatovalo dítě.

Tak příště, no.

Z deníčku začínajícího průvodce: O vrstevnickém vyučování

Moje tříletá Julianka se koupala se svojí BFF Františkou ve vaně. Po čase, kdy už pomalu stydla voda, jsem jim donesl kartáčky s tím, že je již čas na vyčištění zubů, pyžamko, pohádku a uspávání. Ale ouha. Františka si ještě zuby čistit neumí. Co s tím?

„Juli, naučíš ji to?,“ zeptal jsem se dcery a ta se hned pustila do improvizovaného zubočistícího workshopu. Pak následovala zpětná vazba a Františka si na chrupu své kamarádky vyzkoušela právě nabyté dovednosti. Podobným způsobem si vzájemně vyčistily zuby asi šestkrát, než jsem jim kartáčky zabavil.

Jak by osvojení těchto dovedností probíhalo na klasické škole?

„Děvčata, do lavic! Sešity na stůl a pište si!“ hřímá přísná paní učitelka s drdolem.

Ruce šmátrají v hloubi školní aktovky po penálu.

„Při čištění zubů začínáme u vnější… TICHO TAM! U vnější dolní čelisti. Máte? Jdeme dál. Používáme drobné, krouživé pohyby…. Máte? Poté se přesouváme na vnitřní dolní čelist. JULIANO! Co jsem teď říkala?

„Cosi o zubech?“

„Nedáváš pozor! Máš za pět!

Nepřipomíná vám to naši vlastní školní docházku?

Ale zpět k hlavním hrdinkám dnešního deníčku. Aby náš příběh skončil jako správná La Fontainova bajka s poučným happyendem, druhý den se role obrátily. Při řádění na dvoupatrové posteli vyšlo najevo, že Julianka neumí šplhat po žebříku. Františka okamžitě začala navigovat a s mírnou pomocí a povzbuzením byla Julča za chvíli nahoře.

Ať žije vrstevnické vyučování!