V epicentru nákazy
Zatímco v úterý se na lidi s rouškou či respirátorem koukalo s mírným pousmáním, ve čtvrtek už mělo roušky přes devadesát procent obyvatel. Roušky si lidé brali během nákupu, při cestě do práce, ale i ve chvíli, kdy šli vynést odpadky.
Radek se sice necítil úplně nejlíp, ale karanténu nařízenou neměl. Žil v bytě sám, před rokem se rozvedl a žena s dětmi se vrátila do domku rodičů. A Radek zoufale potřeboval sociální kontakt. Messenger ani whatsapp nestačil k tomu, aby se nasytil obyčejného lidského doteku. A pak tu byl ještě jeden důvod, proč musel nutně přes ulici do supermarketu. Ona. Zpravidla byla na pokladně, minulý týden ve středu doplňovala zboží. Jemné rysy jejího obličeje byly, jakobys čmárnul tuší. Ty jemně zvednuté koutky úst, ten záhadný pohled Mony Lisy! Ale nejvýraznější byly její oči. Teď, když nosila roušku, ještě více vynikly. Hnědá neposedná kukadla, lehce rámována tmavou linkou.
Radek nasadil respirátor, ohlédl se, zda vpravo ani vlevo nejede auto, a vyrazil skrz přechod pro chodce. Dneska ji musí oslovit. Není čas. Vláda může zítra zavést ještě přísnější restrikce.
Vešel do supermarketu a rozhlíží se kolem. Jeho smysly jsou zjitřené, všude ji hledá, ale nevidí. A najednou ucítí známou vůni. Line se z osoby, která je celá zahalená. Má na sobě po domácku vyrobený ochranný oblek, motorkářskou helmu a pod ním roušku s jablíčkem. To je ona! Ale s takovou možností Radek nepočítal, jak ji má diskrétně oslovit, když ho přes helmu nejspíš neuslyší? Ví, že akci musí zahájit dnes. Nakonec se rozhodne koupit jí dnes květinu a dát jí telefonní číslo. Jak jí ho ale může dát, aby ji nenakazil?
Radek se vydá domů, kde na kousek látky napíše permanentním fixem své telefonní číslo se jménem. Pak ji vyvaří, usuší a vyžehlí. Cestou do supermarketu to vezme přes květinářství. Cestou má Flamengo, ale tomu se vyhne obloukem a raději si zajde k místní květinářce na nádraží.
Radek koupí kytku - velkou kytici karafiátů a jde do obchodu. Přijde do obchodu, ale nikde nevidí helmu, kvůli které tak spěchal. Zaplaví ho vlna zoufalství a smutku. Je mu trapné se na ni ptát prodavaček. Vyrazí co nejrychleji z obchodu ven, ve dveřích se však potká s Péťou a Stinou. Jeho holčičky… jak dlouho už je neviděl? A co dělají, sakra,tady? To je Marcela nemohla nechat doma? Jasně nemohla. Stíně je sotva pět a o tříletou Peťulku by se těžko postarala. A babička hlídat teď nemůže. Holky poznaly tátu i přes roušku. “Tatí!” a ženou se k němu. Marcela vchází do obchodu a tázavě se podívá na Radka, zrak ji až příliš nápadně sklouzne na karafiáty…. “Radku?... “Nazdar Marcelo, ta je pro tebe.” A vtiskne kytici bývalé ženě do ruky. Jediné, co je teď vidět z Marcely jsou vykulené megaoči trčící nad rouškou.
“Ehm… tys věděl, že…?”
“No jasně, Marcelo,” koktal Radek. “okolo nádraží přece chodíváš vždycky do práce.
“Ale už je přece 14 dní karanténa…”
“No jo, samozřejmě. Vlastně jo,” zamotával se Radek do ne příliš pravděpodobných výmluv, jak se tady jen tak najednou objevil s kytkou.
“Ještě mi řekni, že jdeš na rande.”
“Na rande? Neee, jistě že ne,” odvětil Radek po odmlce, zatímco holky začaly maminku tahat za rukáv. Chtěly už jít, postávat na rohu se jim nechtělo.
Na jednou u kraje chodníku zastavilo auto. A v tom autě naprosto bez důvodu sedí žena v motorkářské přilbě.
Radka polilo horko. Žena v přilbě jako kdyby chtěla vystoupit, když tu si všimla květiny, dětí a další ženy. Radek sledoval jen svou vlastní tvář na černém skle přilby a přemýšlel, co si asi žena myslí. Chtěla mu snad také něco říct? Udělat první krok? Tok jeho splašených myšlenek však náhle utnula rázná výtka strážníka s respirátorem.
“Vaše průkazy totožnosti prosím.”
“Prosím? Aha, policie….”
“Vaši občanku, pane. A vy taky, paní…”
Ruce začaly šátrat po kapsách. Obě holčičky se přitiskly k mamince. Policajt s maskovaným obličejem je trochu děsil. Co po nich chce?
“Vy nevíte, že podle vyhlášky můžete chodit venku jen ve dvou? Co to tady je za srocení?” říkal si policista spíše pro sebe a obracel občanské průkazy z obou stran. Radek pohledem uhnul k černé přilbě za sklem stojícího auta. Žena uvnitř měla ruku na řadicí páce. Motor neběžel.
“No dovolte? To je moje rodina.”
“Trvalé bydliště máte odlišné. Paní s dětmi může jít. Vy ale půjdete s námi na stanici. Tohle bohužel musíme sepsat.”
“No to nemyslíte vážně,” rozhodil Radek rukama.
“Tohle gesto jste udělal naposledy. Ještě jednou a dávám vám klepeta.”
"Heleďte, já se jenom chtěl setkat se ženou a neuvědomil jsem si-"
"Pane, jak se říká, neznalost zákona neomlouvá. Podívejte se, jen s námi půjdete na stanici a čím dřív tam půjdem, tím dřív budete moci jít domů."
"No dobrá, ale ať je to rychle."
O chvíli později Radek vychází ze stanice a je úplně zalitý potem. Ne že by ho tam doslova mučili, ale z těch policajtů vycházel nepříjemný pocit a taky se dost nepříjemně vyptávali.
Jenom mu nasolili pokutu 400 korun, a teď si vykračuje domů a jeho peněženka je o trochu lehčí. Po cestě vidí knihkupectví, kam si vždycky chodil kupovat knihy, ale je zavřené a navíc se bojí, že by ho zas za něco odvedli na stanici. Prochází městem a snaží se najít co nejkratší cestu domů. Pak uvidí známý barák. Jeho byt. Není to nic extra, jenom šedá omítka, sem tam oranžový cákanec barvy a pak několik starých rozvrzaných balkónů. Před vchodovými dveřmi hledá klíče jako vždy v pravé kapse a vyděsí se. Že ty klíče zůstaly u fízlů? Rozhlídne se po zemi, ale klíče nikde. Otočí se a se skloněnou hlavou jde po ulici zpět. Po chvíli se vzor na kachličkách změní a mu dojde, že je u stanice. Budova ho vždycky děsila, hlavně kvůli jeho bratra, který ho vždycky děsil historkama o tom, jak tam zlé lidi spalujou v peci tak, aby je to co nejdýl bolelo. Pomalu se nadechne, potom pomalu vydechne a vejde dovnitř. Zajde na recepci a podívá se na postarší dámu s blond vlasy a červenýma kulatýma brýlema. Kouká do nějaké knížky.
"Ehm."
Žena se otráveně odvrátí od knížky a otočí se na Radka.
"Přejete si?" zeptá se žena Radka chroptivým a podivuhodně hlubokým hlasem.
"Prosím… ehm… no… zapomněl jsem si tu klíče. Nebo nejsem si úplně -hehe- jistý, ale napadlo mě, eee… že jsem tu před chvílí byl a mohly by tu být. Tak mě napadlo, že vy byste mohla vědět, kde jsou... " vykoktá ze sebe Radek a zrudne.
"Tady je nemám, ale mohu se zeptat jinde."
"Jistě, děkuji vám moc."
Žena zvedne mobil a vyťuká nějaké číslo. Po chvíli zvonění mobil odloží a říká:
"Neberou telefon, takže prosím přijďte později." řekne žena.
"Dobrá, takže později." řekne Radek a otočí se k východu.
Po cestě dá ruce do kapes a zjistí, že v levé ho něco tlačí do ruky. Klíče. Tak to byl trapas. Co sakra bude dělat? Řekl, že přijde později, oni ho budou očekávat a když nepřijde, budou ho mít za debila. Ale za stejného debila ho budou mít, když přijde a řekne jim, že měl klíče v druhé kapse než obvykle. Rozhodne se tam nejít, vrátit se domů a na všechno zapomenout.
KONEC
